ZÁKLADNÍ VĚROUČNÉ VÝROKY CÍRKVE ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

(28 věroučných bodů)

Adventisté sedmého dne přijímají Bibli za jediné vyznání víry a z ní odvozují základní věroučné články. Dále uvedené věroučné body jsou výrazem toho, jak církev učení Písma chápe a vyjadřuje. K revizi těchto výroků může dojít při zasedání Generální konference, když církev pod vedením Ducha svatého dospěje k plnějšímu pochopení Písma nebo nalezne výstižnější výrazy k vyjádření toho, co učí Boží slovo.

1. Písmo svaté

Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo. Je dáno Boží inspirací prostřednictvím svatých Božích lidí, kteří mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil člověku poznání nezbytné ke spasení. Písmo je neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách. ( 2 Petr 1,20.21; 2 Tim 3,16.17; Žalm 119,105; Přísl 30,5.6; Iz 8,20; Jan 17,17; 1 Tes 2,13; Žid 4,12)

2. Trojjediný Bůh

Bůh je jeden; Otec, Syn a Duch svatý, jednota tří osob od věčnosti. Bůh je nesmrtelný, všemohoucí, vševědoucí, svrchovaný a všudypřítomný. Je nekonečný a přesahuje lidské chápání. Přesto však je znám prostřednictvím svého zjevení. Patří mu věčná úcta, sláva i služba všeho tvorstva. (5 Moj 6,4; Mat 28,19; 2 Kor 13,13; Efez 4,4-6; 1 Petr 1,2; 1 Tim 1,17; Zj 14,6.7)

3. Otec

Bůh, věčný Otec, je Stvořitel, Původce, Udržovatel a svrchovaný Vládce celého stvoření. Je spravedlivý a svatý, milosrdný a milostivý, dlouhoshovívající a hojný v neochvějné lásce a věrnosti. Moc a vlastnosti projevené v Synu a v Duchu svatém jsou rovněž zjevením Otce. 1 Moj 1,1; Zj 4,11; 1 Kor 15,28; Jan 3,16; 1Jan 4,8; 1 Tim 1,17; 2 Moj 34,6.7; Jan 14,9)

4. Syn

Bůh, věčný Syn, se stal člověkem v Ježíši Kristu. Skrze něj byly stvořeny všechny věci, zjeven Boží charakter, uskutečnilo se spasení lidstva a svět je jím souzen. Počat z Ducha svatého, narodil se z Marie, panny. Žil a byl pokoušen jako člověk, a přesto byl dokonalým ztělesněním Boží spravedlnosti a lásky. Svými zázraky projevil Boží moc a prokázal, že je Boží zaslíbený Mesiáš. Dobrovolně trpěl a místo nás zemřel na kříži za naše hříchy. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a slouží v nebeské svatyni v náš prospěch. Znovu přijde v slávě, aby provždy vysvobodil svůj lid a obnovil všechny věci. (Jan 1,1-3.14; Kol 1,15-19; Jan 10,30; 14,9; Řím 6,23; 2 Kor 5,17-21; Jan 5,22; Luk 1,35; Filip 2,5-11; Žid 2,9-18; 1 Kor 15,3.4; Žid 8,1.2; Jan 14,1-3)

5. Duch svatý

Bůh, věčný Duch, spolupůsobil s Otcem a Synem při stvoření, vtělení a vykoupení. Inspiroval pisatele bible. Naplňoval Kristův život mocí. Zve a přesvědčuje lidi. Ty, kteří ho poslechnou, obnovuje a proměňuje k Božímu obrazu. Poslán Otcem a Synem, aby byl vždy a Božími dětmi, obdarovává církev duchovními dary, zmocňuje ji k vydávání svědectví o Kristu a v souladu s Písmem ji uvádí do veškeré pravdy. (1 Moj 1,1.2; Luk 1,35; 4,18; Skut 10,38; 2 Petr 1,21; 2 Kor 3,18; Efez 4,11.12; Skut 1,8; Jan 14,16-18; 15,26.27; 16,7-13)

6. Stvoření

Bůh je Stvořitel všeho a v Písmu podal spolehlivou zprávu o své stvořitelské činnosti. V šesti dnech Pán stvořil „nebe i zemi“ i všechno pozemské tvorstvo a odpočinul sedmého dne onoho prvního týdne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého dokončeného stvořitelského díla. První muž a žena byli učiněni k Božímu obrazu jako vrcholné dílo stvoření. Obdrželi vládu nad světem a zodpovědnost pečovat o něj. Svět byl po dokončeném stvoření „velmi dobrý“ a zvěstoval Boží slávu. (1Moj 1; 2; 2Moj 20,8-11; Žalm 19,1-6; 33,6.9; 104; Žid 11,3)

7. Přirozenost člověka

Muž a žena byli stvořeni k Božímu obrazu, vybaveni individualitou a schopností svobodně myslet a jednat. I když byli stvořeni jako svobodné bytosti, jsou závislí na Bohu životem, dýcháním a vším ostatním. Každý člověk je nedělitelnou jednotou tělesných, duchovních a duševních projevů. Když naši první rodiče neuposlechli Boha, popřeli svou závislost na něm, a ztratili tím své vznešené postavení pod Boží vládou. Boží obraz v nich byl porušen, a oni se stali kořistí smrti. Jejich potomci dědí tuto padlou přirozenost s jejími následky, rodí se se slabostmi a náklonnostmi ke zlému. Bůh však v Kristu smířil svět se sebou a svým Duchem obnovuje ve smrtelných lidech činících pokání obraz jejich Tvůrce. Stvořeni k Boží slávě jsou povoláni milovat Boha, milovat se navzájem a starat se o své životní prostředí. (1Moj 1,26-28; 2,7; Žalm 8,4-8; Skut 17,24-28; 1Moj 3; Žalm 51,7; Řím 5,12-17; 2Kor 5,19.20; Žalm 51,12; 1Jan 4,7.8.11.20; 1Moj 2,15)

8. Velký spor

Celé lidstvo je vtaženo do velkého sporu mezi Kristem a satanem, v němž jde o Boží charakter, Boží zákon a Boží svrchovanou vládu nad vesmírem. Tento spor začal v nebi, když jedna ze stvořených bytostí, obdařená možností volby, se začala povyšovat. Stala se satanem, Božím odpůrcem, který do odboje strhl část andělů. Svedl Adama a Evu do hříchu, a tím uvedl ducha vzpoury na naši zemi. Hřích znetvořil Boží obraz v lidech, narušil pořádek ve stvořeném světě a zapříčinil zkázu celé země potopou. Celé tvorstvo pozoruje náš svět, který se stal jevištěm vesmírného sporu, na jehož konci bude Bůh lásky obhájen. Na pomoc v tomto sporu posílá Kristus svému lidu Ducha svatého a věrné anděly, kteří mají věřící vést, chránit a podporovat na cestě spasení. (Zj 12,4-9; Iz 14,12-14; Ezech 28,12-18; 1Moj 3; Řím 1,19-32; 5,12-21; 8,19-22; 1Moj 6-8; 2Petr 3,6; 1Kor 4,9; Žid 1,14)

9. Kristův život, smrt a zmrtvýchvstání

Jediný smiřující prostředek za lidský hřích Bůh poskytl v Kristově životě a jeho dokonalé poslušnosti Boží vůle, v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Ti, kteří vírou přijímají toto smíření, smějí mít věčný život a celé tvorstvo může lépe chápat nekonečnou a svatou lásku Stvořitele. Toto dokonalé smíření odhaluje spravedlnost Božího zákona a milostivost Božího charakteru, protože odsuzuje náš hřích a poskytuje nám odpuštění. Kristova smrt je zástupná a očišťující, smiřující a proměňující. Kristovo zmrtvýchvstání zvěstuje Boží vítězství nad hříchem a smrtí. Vyhlašuje vládu Ježíše Krista, před kterým se skloní „každé koleno“ na nebi i na zemi. (Jan 3,16; Iz 53; 1Petr 2,21.22; 1Kor 15,3.4.20-22; 2Kor 5,14.15.19-21; Řím 1,4; 3,25; 4,25; 8,3.4; 1Jan 2,2; 4,10; Kol 2,15; Filip 2,6-11)

10. Zkušenost spasení

Z nekonečné lásky a milosrdenství Bůh kvůli nám ztotožnil s hříchem Krista, který hříchu neučinil, abychom se v něm směli stát před Bohem spravedlivými. Pod vlivem Ducha svatého si uvědomujeme svou ubohost, uznáváme svou hříšnost, litujeme svých přestoupení a věříme v Ježíše jako Pána a Krista, jako zástupce i vzor. Tato víra, která přijímá spasení, vzniká působením Boží moci prostřednictvím Písma a je darem Boží milosti. Skrze Krista jsme ospravedlněni, přijati za Boží syny a Boží dcery a vysvobozeni z vlády hříchu. Skrze Ducha jsme znovuzrozeni a posvěceni. Duch obnovuje naši mysl, do našeho srdce vpisuje Boží zákon lásky a dává nám moc žít svatým životem. Zůstáváme-li v něm, stáváme se účastníky Božské přirozenosti a máme jistotu spasení nyní i na soudu. (2Kor 5,17-21; Jan 3,16; Gal 1,4; 4,4-7; Tit 3,3-7; Jan 16,8; Gal 3,13.14; 1Petr 2,21.22; Řím 10,17; Luk 17,5; Mar 9,23.24; Efez 2,5-10; Řím 3,21-26; Kol 1,13.14; Řím 8,14-17; Gal 3,26; Jan 3,3-8; 1Petr 1,23; Řím 12,2; Žid 8,7-12; Ezech 36,25-27; 2Petr 1,3.4; Řím 8,1-4; 5,6-10)

11. Růst v Kristu

Ježíš na kříži triumfoval nad silami zla. Během své pozemské služby si podrobil démonské síly, zlomil jejich sílu a některé definitivně zničil. Ježíšovo vítězství nám dává vítězství na silami zla, které se nás stále pokouší ovládnout, když spolu s ním kráčíme k pokoji, radosti a ujištění o Jeho lásce. Nyní v nás však dlí Duch svatý a posiluje nás. Neustále propojeni s Ježíšem jako naším Spasitelem a Pánem, jsme osvobozeni od břemen svých minulých skutků. Již více nežijeme v temnotách, v obavách z ďábelských sil, nevědomosti a bezvýznamnosti minulého způsobu života. V této nové svobodě v Kristu jsme povolání k růstu do podobnosti Jeho charakteru, k denní komunikaci s ním na modlitbě, sycení se Jeho slovem, meditací nad ním a Jeho prozřetelností, zpívání Jeho chval, společným shromažďováním k pobožnosti a účasti na poslání církve. Když se odevzdáme pro službu lásky lidem kolem nás a svědčíme o Jeho spasení, Jeho stálá přítomnost s námi skrze Ducha svatého posvětí každý okamžik a každou činnost.
(Žalm 1,1.2; 23,4; 77,11.12; Kol 1,13; 14,2.6; 14.15; Luk 10,17-20; Ef 5,19.20; 6,12-18; 1. Tes 5,23; 2. Pt 2,9; 3,18; 2. Kor 3,17,18; Fil 3,7-14; 1. Tes 5,16-18; Mat 20,25-28; Jan 20,21; Gal 5,22-25; Řím 8,38,39; 1.Jan 4,4; Žd 10,25.)

12. Církev

Církev je společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. V návaznosti na starozákonní Boží lid jsme povoláni ze světa k společné bohoslužbě, k vzájemnému společenství, k vzdělávání se v Božím slově, k slavení večeře Páně, k službě všem lidem a k světoširému zvěstování evangelia. Církev přijímá svou autoritu od Krista, který je vtěleným Slovem, a z Písma, psaného slova. Církev je Boží rodina; její členové, které Bůh přijal za své děti, žijí na základě nové smlouvy. Církev je nevěsta, ze kterou Kristus zemřel, aby ji mohl posvětit a očistit. Až se vrátí jako Vítěz, budou před něj postaveni věrní všech věků, které vykoupil svou krví, jako slavnou církev bez vady a vrásky, svatou a bez úhony. (1Moj 12,3; Skut 7,38; Efez 4,11-15; 3,8-11; Mat 28,19-20; 16,13-20; 18,18; Efez 2,19-22; 1,22.23; 5,23-27; Kol 1,17.18)

13. Církev adventistů a její poslání

Univerzální církev tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista. V posledních dnech, v čase rozsáhlého odpadnutí, je církev ostatků povolána zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu. Tyto ostatky oznamují příchod hodiny soudu, zvěstují, že spasení je možné jen v Ježíši Kristu a hlásají blízkost jeho druhého příchodu. Toto zvěstování symbolizují tři andělé ze 14. kapitoly Zjevení. Současně probíhá v nebi soud a na zemi je jeho výsledkem pokání a náprava. Každý věřící je povolán k účasti na tomto světoširém svědectví. (Zj 12,14; 14,6-12; 18,1-4; 2Kor 5,10; Juda 3,14; 1Petr 1,16-19; 2Petr 3,10; Zj 21,1-14)

14. Jednota Kristova těla

Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyka a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví. Tato jednota má svůj zdroj v jednotě trojjediného Boha, který nás přijal za své děti. (Řím 12,4.5; 1Kor 12,12-14; Mat 28,19.20; Žalm 133,1; 2Kor 5,16.17; Skut 17,26.27; Gal 3,27.29; Kol 3,10-15; Efez 4,14-16; 4,1-6; Jan 17,20-23)

15. Křest

Křtem vyznáváme svou víru v smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a svědčíme, že jsme zemřeli hříchu a chceme žít novým životem. Takto uznáváme Krista za Pána a Spasitele, stáváme se jeho lidem a jsme přijati za členy jeho církve. Křest je symbolem našeho spojení s Kristem, odpuštění našich hříchů i toho, že jsme přijali Ducha svatého. Je potvrzením víry v Ježíše Krista, jakož i znamením pokání a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném poučení z Písma a přijetí biblického učení. (Řím 6,1-6; Kol 2,12.13; Skut 16,30-33; 22,16; 2,38; Mat 28,19.20)

16. Večeře Páně

Při Večeři Páně přijímá symboly Ježíšova těla a krve; tím vyjadřujeme víru v něho jako svého Pána a Spasitele. Při této slavnosti se Kristus setkává se svým lidem a posilňuje ho. Svou účastí radostně zvěstujeme význam Kristovy smrti, dokud nepřijde. Příprava na tuto večeři zahrnuje zkoumání vlastního svědomí, pokání a vyznání hříchů. Kristus ustanovil umývání nohou jako symbol obnoveného očištění a výraz ochoty vzájemně si sloužit v křesťanské pokoře a v lásce sjednotit svá srdce. Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni věřící křesťané. (1Kor 10,16.17; 11,23-30; Mat 26,17-30; Zj 3,20; Jan 6,48-63; 13,1-17)

17. Duchovní dary a služebnosti

Bůh uděluje všem členům církve v každé době duchovní dary, které má každý člen ve službě a lásce použít pro společné dobro církve a lidstva. Působením Ducha svatého, který obdarovává každého člena podle své vůle, projevují se tyto dary ve schopnostech i služebnostech, které církev potřebuje pro splnění Bohem určených povinností. Podle Písma patří mezi dary Ducha: víra, uzdravování, proroctví, zvěstování, vyučování, přisluhování, smiřování, milosrdenství, sebeobětavá služba, laskavá ochota pomáhat lidem a povzbuzovat je. Některé členy církve Bůh povolal a Duch uschopnil pro splnění pastoračních, evangelizačních, apoštolských a učitelských úkolů, potřebných pro přípravu členů k službě, pro vzdělání církve k duchovní zralosti, k podpoře jednoty víry a poznání Boha. Používají-li členové tyto dary jako věrní hospodáři různé milosti Boží, je církev chráněna před ničivým vlivem falešného učení, roste Božím růstem a buduje se ve víře a lásce. (Řím 12,4-8; 1Kor 12,9-11.27.28; Efez 4,8.11-16; Skut 6,1-7; 1Tim 2,1-3; 1Petr 4,10.11)

18. Dar proroctví

Jedním z darů Ducha svatého je proroctví. Tento dar je příznačný pro církev ostatků a projevil se v díle E. G. Whiteové. Spisy této služebnice Páně jsou trvalým a významným ukazatelem k pravdě, jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením i napomenutím. Jasně též potvrzují, že Písmo je měřítkem, kterým je třeba posuzovat každé učení i každou zkušenost. (Joel 2,28.29; Skut 22,14-21; Žid 1,1-3; Zj 12,17; 19,10)

19. Boží zákon

Velké zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a Ježíš Kristus je představil svým životem. Vyjadřují Boží lásku, vůli a úmysly týkající se lidského chování a vztahů; jsou závazné pro všechny lidi v každé době. Tyto příkazy jsou základem Boží smlouvy a jeho lidem i měřítkem Božího soudu. Působením Ducha svatého odhalují hřích a probouzejí vědomí potřeby Spasitele. Spasení je pouze z milosti, ne ze skutků, ale ovocem spasení je poslušnost přikázání. Tato poslušnost rozvíjí křesťanský charakter a dává vnitřní uspokojení. Je projevem naší lásky k Pánu a našeho zájmu o spolubližní. Poslušnost víry dokazuje Kristovu moc proměnit život a umocňuje křesťanské svědectví. 2Moj 20,1-17; žalm 40,8.9; Mat 22,36-40; 5Moj 28,1-14; Mat 5,17-20; Žid 8,8-10; Jan 16,7-10; Efez 2,8-10; 1Jan 5,3; Řím 8,3.4; Žalm 19,8-15)

20. Sobota

Dobrotivý Stvořitel po šesti stvořitelských dnech odpočinul sedmého dne a ustanovil sobotu pro všechny lidi jako památku stvoření. Čtvrté přikázání Božího nezměnitelného zákona vyžaduje zachovávání sedmého dne jako dne odpočinku, bohoslužby a služby v souladu s učením a konáním Ježíše Krista, Pána soboty. Sobota je dnem radostného společenství s Bohem a mezi věřícími navzájem. Je symbolem našeho vykoupení v Kristu, znamením našeho posvěcení, znakem naší oddanosti i předzvěstí věčné budoucnosti v Božím království. Sobota je trvalým znamením věčné smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Radostné zachovávání tohoto posvátného času od večera do večera (od západu do západu slunce) je oslavou Boha a jeho stvořitelských i vykupitelských činů. (1Moj 2,1-3; 2Moj 20,8-11; Luk 4,16; Iz 56,5.6; 58,13.14; Mat 12,1-12; 2Moj 31,13-17; Ezech 20,12.20; 5Moj 5,12-15; Žid 4,1-11; 3Moj 23,32; Mar 1,32)

21. Křesťanské hospodaření

Jsme Božími hospodáři; Bůh nám svěřil čas i příležitosti, schopnosti i majetek, dary země a přírodní zdroje. Jsme Bohu zodpovědni za jejich správné užívání. Boží vlastnictví uznáváme věrnou službou Bohu a bližním, odevzdáváním desátků a dobrovolných darů pro zvěstování evangelia a pro podporu a rozvoj církve. Křesťanské hospodaření je příležitost, kterou nám Bůh daroval, abychom rostli v lásce a vítězili nad sobectvím a lakomstvím. Křesťan má radost, když mají jiní prospěch z jeho věrného hospodaření. (1Moj 1,26-28; 2,15; 1Par 29,14; Ag 1,3-11; Mal 3,8-12; 1Kor 9,9-14; Mat 23,23; Řím 15,26.27)

22. Křesťanský způsob života

Jsme povoláni, abychom žili zbožně, smýšleli, cítili a jednali v souladu se zásadami Písma. Aby Duch svatý v nás mohl utvářet charakter našeho Pána, účastníme se jen toho, co podporuje křesťanskou čistotu, zdraví a radost ze života. To znamená, že i naše zábavy a činnost ve volném čase se řídí normami křesťanského vkusu a krásy. Při veškerém respektování kulturních odlišností má být náš oděv jednoduchý, skromný a čistý, jak se sluší na lidi, jejichž krása nespočívá v zevnějších ozdobách, ale v ozdobě šlechetného a tichého ducha. To znamená, že se máme starat o své tělo jako o chrám Ducha svatého. Kromě přiměřeného pohybu a odpočinku máme dodávat tělu nejzdravější stravu, jakou můžeme připravit, a zdržovat se těch pokrmů, které Písmo označuje za nečisté. Alkoholické nápoje, tabák, nezodpovědné užívání drog a narkotik škodí našemu tělu; proto je nemáme užívat. Místo toho se máme zapojit do všeho, co naši mysl i tělo podřizuje Kristu, který má zájem o naše zdraví, radost a štěstí. (Řím 12,1.2; 1Jan 2,6; Efez 5,1-21; Filip 4,8; 2Kor 10,5; 6,14 – 7,1; 1Petr 3,1-4; 1Kor 6,19.20)

23. Manželství a rodina

Manželství ustanovil Bůh v ráji a Pán Ježíš je potvrdil jako celoživotní spojení muže a ženy ve společenství lásky. Manželský slib činí křesťan jak Bohu, tak i svému životnímu partnerovi. Do křesťanského manželství by měli vstupovat jen lidé stejného vyznání. Vzájemná láska, úcta, respekt a zodpovědnost jsou pojivem tohoto svazku, který má zrcadlit lásku, svatost, důvěru a trvalost vztahu mezi Kristem a jeho církví. O rozvodu Ježíš učil, že ten, kdo se rozvádí (s výjimkou cizoložství partnera) a uzavírá nový manželský svazek, dopouští se cizoložství. I když některé rodinné svazky nejsou ideální, manželé, kteří se v Kristu odevzdávají jeden druhému, mohou pod vlivem Ducha svatého a církve dosáhnout jednoty lásky. Bůh žehná rodině a chce, aby si její členové vzájemně pomáhali k úplné radosti. Rodiče mají vést své děti, aby milovaly a poslouchaly Boha. Svým příkladem a slovy je mají učit, že Kristus je laskavý, vždy vlídný a starostlivý vychovatel, který si přeje, aby se staly údy jeho těla, členy Boží rodiny. Upevňování soudržnosti rodiny je jedním z cílů poselství evangelia pro dnešní dobu. (1Moj 2,18-25; Mat 19,3-9; Jan 2,1-11; 2Kor 6,14; Efez 5,21-33; Mat 5,31.32; Mar 10,11.12; Luk 16,18; 1Kor 7,10.11; 2Moj 20,12; Efez 6,1-4; 5Moj 6,5-9; Přísl 22,6; Mal 4,5.6)

24. Kristova služba v nebeské svatyni

V nebi je svatyně, pravý svatostánek, jehož stavitelem je Pán, a ne člověk. V něm Kristus slouží v náš prospěch, zpřístupňuje věřícím požehnání své oběti, přinesené jednou provždy na kříži. Kristus byl uveden do úřadu jako náš slavný Velekněz a svou prostřednickou službu začal po svém nanebevstoupení. Roku 1844, na konci prorockého období 2300 dnů (let) přešel k druhé fázi své usmiřující služby. Je to dílo vyšetřujícího soudu, který je součástí závěrečného odstraňování veškerého hříchu. Předobrazem této skutečnosti bylo očišťování starodávné židovské svatyně v den smíření. V předobrazné službě byla svatyně očištěna krví obětí zvířat, ale nebeské skutečnosti se očišťují dokonalou obětí Ježíšovi krve. Vyšetřující soud odhaluje nebeským bytostem, kdo z mrtvých zesnul v Kristu, a proto je v něm uznán za hodna mít podíl na prvém vzkříšení. Tento soud také ozřejmuje, kdo z živých zůstává v Kristu, zachovává Boží přikázání a víru v Ježíše Krista a je v něm připraven k vstupu do věčného království. Tento soud obhajuje Boží spravedlnost, zachraňující ty, kteří věří v Ježíše Krista. Prohlašuje, že lidé, kteří zůstali Bohu věrní, obdrží království. Dovršení Kristovi služby v nebeské svatyni bude pro lidi před druhým adventem znamenat ukončení doby milosti. (Žid 8,1-5; 4,14-46; 9,11-28; 10,19-22; 1,3; 2,16.17; Dan 7,9-27; 8,13.14; 9,24-27; Ezech 4,6; 3Moj 16; Zj 14,6.7; 20,12; 14,12; 22,12)

25. Druhý příchod Ježíše Krista

Druhý příchod Ježíše Krista je křesťanskou nadějí církve, slavným vyvrcholením evangelia. Spasitelův příchod bude skutečný, osobní, viditelný a celosvětový. Při Kristově návratu spravedliví mrtví budou vzkříšeni a spolu se spravedlivými živými budou oslaveni a vzati do nebe, avšak nespravedlivý zemřou. Naplnění většiny proroctví a současný stav světa naznačují, že Kristův příchod je blízko. Bůh nám nezjevil čas, ale nabádá nás, abychom byli připraveni. (Tit 2,13; Žid 9,28; Jan 14,1-3; Skut 1,9-11; Mat 24,14; Zj 1,7; Mat 24,43.44; 1Tes 4,13-18; 1Kor 15,51-54; 2Tes 1,7-10; 2,8; Zj 14,14-20; 19,11-21; Mat 24; Mar 13; Luk 21; 2Tim 3,1-5; 1Tes 5,1-6)

26. Smrt a vzkříšení

Důsledkem hříchu je smrt. Avšak Bůh, který jediný je nesmrtelný, dá věčný život svým vykoupeným. Až do dne příchodu Páně je smrt pro všechny lidi stavem nevědomí. Až se zjeví Kristus, který je naším životem, vzkříšení spravedliví a živí spravedliví budou oslaveni a uchváceni vstříc svému Pánu. Druhé vzkříšení, vzkříšení nespravedlivých, bude o tisíc let později. (Řím 6,23; 1Tim 6,15.16; Kaz 9,5.6; Žalm 146,3.4; Jan 11,11-14; Kol 3,4; 1Kor 15,51-54; 1Tes 4,13-17; Jan 5,28.29; Zj 20,1-10)

27. Tisíciletí a konec hříchu

Milénium znamená tisíciletou vládu Ježíše Krista s jeho svatými v nebi v době mezi prvním a druhým vzkříšením. V této době budou bezbožní mrtví souzeni; země bude úplně pustá, bez živých lidí, obývat ji bude satan a jeho andělé. Na konci tohoto období Kristus se svými svatými i se svatým městem sestoupí z nebe na zem. Tehdy budou vzkříšeni nespravedliví mrtví, kteří spolu se satanem a jeho anděly obklíčí město; avšak oheň od Boha je spálí a očistí zemi. Takto bude vesmír navěky zbaven hříchu a hříšníků. (Zj 20; 1Kor 6,2.3; Jer 4,23-26; Zj 21,1-5; Mal 4,1; Ezech 28,18.19)

28. Nová země

Na nové zemi, kde přebývá spravedlnost, Bůh poskytne vykoupeným trvalý domov, dokonalé prostředí pro věčný život, lásku, radost a vzdělávání ve své přítomnosti. Bůh sám tam bude přebývat se svým lidem a utrpení ani smrt tam už nebude. Velký spor skončí a hříchu již nebude. Všechno živé a neživé bude zvěstovat, že Bůh je láska. A Bůh bude vládnout na věky. Amen. (2Petr 3,13; Iz 35; 65,17-25; Mat 5,5; Zj 21,1-7; 22,1-5; 11,15)